...



Zak obrněn zkušenostmi vyčkával,
seděl schoulen do pláště.
Opíraje se o svůj meč pospával.
Mlčky, ve tmě, nevšímaje si mrazivého deště…

Mlha najednou ztmavla,
Zak, možná s jistotou, klidně vstal.
Snová noc? Ta pro něj padla.
Nadešlo hrůzné ráno…Zak se bál.

Tmavnoucí mlha získala ohyzdný tvar
To na co Zak čekal; temná stvůra…
Schola, Zakova noční můra,
Obrovské cosi, slizká kůže, zlých očí rudý žár.

S mocným mečem, jistě jí kráčel vstříc,
její řev, krůpěj potu smočila jeho líc.
Zastavili, mlčky bez pohybu,
hleděli si do očí, hledaje pochybu.

Nic…Viděla snad ona něco v něm?
Viděla jeho duši? Odhalila jeho strach?
Zak stál nejistě, ale připraven,
Proč Schola? Proč ten nejkrutější vrah?

Kolik znal rytířů…všechny je zavraždila…
Vtom mávla po něm tlapou ohavnou,
Sekl- do šlachy ťal, Schola špatně zamířila,
Vsekla drápy skrz přilbu kovanou.

Však ne dost hluboko, jaké to štěstí…
Zak se vysmekl, rozběh se kolem ní,
jeho rána prošla skrz kost, ale dostal pěstí,
pěstí větší než jeho hlava, odpadl daleko - měkce do trní…

Trní? To se smálo…
Schola utekla, jako vždycky…
Sebral tupý meč, zborcenou přilbu
Pousmál se… dost cynicky.

Zak sedí, čeká, znovu přijde Schola
která jej po celých deset dnů drtí.
Zak vždy jen dva dny odpočívá a pak znova,
zná ten strach, jeho život není pro děti…

Bojují spolu stále, - periodický děs
A jestli nezemřeli, tak bojují ještě dnes…