Vždycky může být hůř


Už pomalu končí druhý týden školy, po prázdninách je ta škola ještě větším peklem než jsem čekal "…ale to už je holt život," říkám si cestou ze školy. Dvoutýdenní špatná nálada mi už dává zabrat a já se už zase nemůžu dočkat až dojedu domů a budu se zžírat nudou…nudou a navíc doma, kde mě to začíná srát čím dál tím víc. Uvažuju, že některé věci mají hranice dál, než by člověk čekal. Otcovo "Co bylo ve škole, " jsem típl rychlým "Nic." A pádil ke komplu, který mi v poslední době poskytuje dost útěchy v podobě hudby, konání něčeho nesmyslného a záření z obrazovky. Co na tom že mě večer budou bolet oči jak čert, maluju si v Corelu něco do svých webových stránek a pobroukávám si s AC/DC. Nálada je lepší, ale ve vzduchu se pořád nese věta "Takovej život je na píču." a já si uvědomuju, že mé myšlenky postrádají veškeré důvody a jsou čím dál tím sprostější. Ale co mám dělat když se vše na co pomyslím utápí v bažině deprese. A tak se pořád rejpu ve svý duši a čekám až se čas ztratí a já se probudím až v osm večer a pudu spát. Z blažené myšlenky mě vytrhne matčino "Potřebuju odpadkový pytlíky! Markůů, zajeď pro ně." "Jasně, za chvíli," štěknu a přitom si říkám "Tak na to ti seru." Další půlhodinu sedím s vypnutým mozkem, dokud otec nezačal řvát. "Okamžitě mazej pro ty pytlíky, mamka ti snad něco řekla, ne?!" za chvíli sedím na kole a šlapu do kopce za kterým se rozkládá sousední vesnice Újezd. Vítr mi fouká do zad a já ke svému překvapení nejsem nasranej, ačkoliv na mě otec křičel, což mě vždycky naladí na frekvenci zabij ho/nebo sebe. Cestou se zastavím na ořechy a poté, co se mi konečně podaří nějakej ten ořech rozlousknout, valím dál. V Újezdě zamknu kolo otcovým zámkem a směju se mu, jakej debilní zámek to má, ale zároveň mám strach o svoje kolo. Nůžkám na papír, by zámek nedělal problém. Snažím se koupení pytlíků sfouknout co nejrychleji, ale prodavačka je přeochotná a tak mi ukáže celou pytlíkovou škálu, ale stejně mi nakonec podá pytlíky na popelnice o kterých sem jí třikrát říkal, že "ty přece nechci." Pytlík hodím do své břišní kapsy na větrovce, zahalím se do kapuce, s velkou úlevou odemykám kolo a šlapu zpátky do Sokolnic, tentokráte však proti větru. Cestou se opět zastavím na ořechách, přičemž kolem jedoucí báby na mě koukaj jak na zimní úrodu třešní. Uvědomuju si že má břišní kapsa obsahující plastikové pytlíky do koše, peneženku, klíče a pár zbytečností dělá dojem špatně těhotné klokanice… S oddechnutím odemykám dveře od domu, zouvám se a podávám pytlíky na odpadkové koše matce, tak s velkým "Ach jo" vysvětluje, že chtěla pytlíky na popelnice… A já s velkým mlčením sedám na kolo a vítr mě nese zpět do Újezdu, cestou se zastavím na mých starých věrných oříšcích. V Újezdě už s menšími obavami zamykám kolo a kupuju ty pytlíky, který mě před tím ta ochotná prodavačka nabízela, ale já je zarytě odmítal. Vycházím na rušnou ulici a šmátrám do kapsy pro klíč od otcova "zámku". Klíč v břišní kapse není, tudíž prohmatávám kapsy na riflích. Nic. Se slovy "kurva, kurva, kurva" začínám klíček hledat i v peněžence. Stejný postup hledání klíčku uplatňuji ještě pětkrát, ale bezvýsledně. Prolezu i obchod. Odcházím za roh, sedám na lavičku a vyndávám vše co v při sobě mám. Hromádku věcí (i s igelitovými pytlíky na popelnice) důkladně prohledávám a nakonec s velkým odevzdání se osudu vše naházím do břišní kapsy a vydávám se pěšky dva kilometry proti větru domů pro pilku na železo ("nebo aspoň ty nůžky", pomyslím si). Sto metrů od kola mě přepadá myšlenka na maníka s nůžkama, kterej už určitě čeká až se od svýho kola vzdálím. Vracím se rozhlížím se po místních mladistvých, nebo po někom koho znám, kdo by mi moh` půjčit tu zatracenou pilku. K mému překvapení se nikde neobjeví kouzelný dědeček s klíčkem od zámku a já zkouším trošku kroutit se zámkem ručně. Tu se přede mnou otevírají vrata místí hasičské zbrojnice (očividně hasičů dobrovolných). S velkou úlevou se vydávám k hasičům, kteří spolu rozpráví více než kouzelnou moravštinou plnou nevyslovitelných slov. "Nazdárek, bych potřeboval přeříznout támhle zámek od kola, ztratil sem klíč," říkám tomu prvnímu a sprostějšímu. Jdu sním do zbrojnice kde se ten vlasatec začne štráchat na ponku. "Tady kurva nic néni!" Vleze do požárnického auta a rejpe se někde po volantem odkud vytáhne hasičské vyprošťovací kleště na kterých si všimnu i zabudované sekyrky. "S tímhle nevim jak se, do prdele, vůbec dělá." Napadá mě, že s mým štěstím ani tady moc nepochodím, ale tu přijde ten druhý a odněkud vytáhne největší a nejrezavější sekyru co sem kdy viděl, jen její čepel měla aspoň třicet čísel. "Je to vo co přeseknout," ptá se mě a já okamžitě vrtím hlavou. Ten první vytáhne ocelovou tyč a hází mi ji. "S tímhle to pude." Jeden z nich drží sekeru, já si držím kolo co nejdále od místa budoucího střetu sekyry s podložnou tyčí kterou drží ten první a už na ni pokládá zámek. Tyč je ale v průřezu trojúhelníková a mě se moc nezdá že by se dal zámek přeseknout o hranu té tyče. Raději však mlčím, jsou to přece jenom hasiči a musí tomu rozumět, ne? Ne. Po šesti nezdárných pokusech tyč zahazují a zámek pokládají na stojan na kola. Ten méně sprostý se s tou aspoň desetikilovou sekerou jednoruč rozmáchne a zámek na první pokus přesekává. Děkuju jim a loučím se. Házím zámek do koše. "Tak sme ti aspoň pomohli ukrást kolo," loučí se oni… Dnes o dva dny později je život stále na píču, místo AC/DC klepu na klávesnici do rytmu Highway star, ale je mi líp. Je mnoho věcí co mají hranice dál než by člověk očekával. Jednou z nich je i můj flegmatismus. Ten den, ačkoliv byl asi nejhorší z těch dvou týdnů mi náladu nezhoršil, ale naopak, byl sem rád, že jsem se nerozčílil, ačkoliv při tý smůle bych už měl… Když sem dojel domů, máma se mě ještě zeptala. "A zamkl sis kolo?"…jasně mami ani nevíš jak…

13.9.2003(w),11.9.2003 (b)