Orel a vlk


Po pěšině šedý vlk šel,
když došel na horu, zastavil.
Na horu pak černý orel přiletěl,
Seděli a hleděli, tu jeden pozdravil:

"Buď vítán, dlouho jsme se neviděli,"
pravil vlk, orel však stále mlčel.
"Tvůj život je otázka, proč mlčíš, bez odpovědi?"
Odpověď přišla:"Neprosil jsem tě, abys na mě vrčel,"

"mám se snad bát , či brečet?
Nebojím se tě, to ty bys měl přede mnou klečet."
V tu ránu jakoby zlostí,
proměnil se vlk v oblak pochybností.

Z oblaku vyšel pak muž,
ostrého rysu a silných paží,
na zádech štít, v ruce meč, přes rameno kuš;
"Vím že se bojíš, odporný lháři!"

Tu orel ostře vykřikl
z výkřiku vyšlo rovněž mužské stvoření.
Tento však spíše učenosti a magii přivykl;
Čarovnou hůl pěsti, na sobě kroužkové brnění.

"Tak teď se ukáže kdo je odporný
a odpovíme životní otázce."
Pak nastal souboj, nikoliv však nerovný,
Několik dnů se rozhodovalo o něčí porážce.

Po těch dnech jaké hora nezažila,
síla nad magií tentokrát zvítězila.
Když vlk po pěšině zpátky šel a vítězně vyl
Bludný bílý šíp, tajemná střela, vlka prostřelil.

A tak na hoře i pod horou
ležela těla dvou pohledných a dobrých mužů,
ale i muži se někdy jako děti poperou,
avšak místo pěstí a kopanců použijí nožů.

A proč se ti dva vlastně bili?
Proč na svou smrt vynaložili tolik síly?
To vše kvůli velké lásce;
smrt, či život a láska - to bylo v sázce.

Jediné štěstí, že ona krásná žena
nemusí už řešit to dilema:
komu z těch dvou své srdce povolí.
Stejně jsou z obou zamilovaných už jen…mrtvoly.