Zimní Fraška z pohledu jednoho ze Sviní

Cesta na Cimburk měla být opravdu těžká… Ve skutečnosti byla ještě horší, 2,5 km rovinky jsme díky vtipům a rumu přežili, ale ledový kopec k Cimburku bychom bez mé vodky nevyšli. Výstup na kopec za tmy byl dobrodružstvím sám o sobě, hlášky jako: "Zlatej Artuš…", nebo "Zas**ný kopce…" nezazněli naposled. Po několika pádech, dlouhém plazení a pár zastávkách "Na posilněnou" jsme konečně uslyšeli (ale i sami zakřičeli) naše hřejivé "Sviněéééééééé!" Konečně jsme se všichni poobjímali, ve veselé náladě nebyla jen naše "druhá várka". Poté nás Foriss rozdělil do larpových veveních skupinek. Noc proběhla jak měla, sám si z ní (raději) moc nepamatuju a ty útržky v mé paměti raději rozepisovat nebudu, ale každopádně celý pobyt v cimburské baště byl řekněme "romantický"…krom toho, že tam bylo těsno a vedro… Terén Frašky byl jen kopcovitý, rovina neexistovala, samozřejmě, že Veveni si kopců užili nejvíc…Fraška začala v 10:00 dopoledne, tou dobou jsme už jakožto Veveni stavěli božiště a základní tábor na úplném vrcholu kopce. Veveni jsou mírumilovní lovci tuleňů (a polárních lišek)s dýkami, luky a ojediněle krátkými meči, jsou porostlí bílou srstí (bílé masky) a mnozí z nich se umí maskovat stromy, nebo se samoléčit,…takže jsme se jako CPčka neměli zapojovat do boje. Naším úkolem bylo ochraňovat naši sjednotitelku, mocnou čarodějnici Jakatu (Wan), která měla (pokud přežije) ve 16:00 (což měl být konec Frašky) vládnout obrovskou mocí. Jakatu chránili jen Buzz s Píďou a kněžka Vešana (Ymber) tato skupinka se zdržovala v blízkosti božiště kde Jakata prováděla většinu svých piškotových kouzel. Všichni mágové mohli kouzlit jen s piškoty… Plán zbylých skupin byl lákat případné vetřelce na druhý vrchol kopce, kde byl náš tábor, na tento kopec se ale nikomu z vetřelců nechtělo, takže vše do 14:00 vypadalo tak, že pár Vevenů hlídkovali kolem tábora a zbytek tahal nepřátele po úplně jiných kopečcích. Prostě vše vypadalo tak jak mělo, Jakata byla v relativním bezpečí a Veveni chodili po lesích. Po 14:00 vypadalo vše jinak, prostě fatal error… Mezi Veveny byl jeden zrádce o kterém jsme nevěděli kdo to je, takže se nedivte že všichni jednali tak jak jednali, navíc byl to náš první larp, proto jsme byli tak "miloušcí, důvěřiví Vevénci"… Na úplně jiném kopci jsme si s vetřelci z Cimburku hráli na hloupou kočku a vevenskou myš, boji jsme se vyhýbali díky kouzelné Desově píšťale, na kterou když Des hrál (tj skoro pořád), tak nikdo neměl chuť bojovat…magická to hudba… Foriss mě vyslal pro Jakatu, ať sejde do údolí k řece - tohle byla ona zásadní chyba. Do kopce se mi už po druhý moc nechtělo, ale rozkaz je rozkaz…má chyba že rozkazy poslouchám…Tak jsem se tímto zodpovědných úkolem ještě s jedním vevenským lučištníkem proplížili kolem našeho základního "kamuflážního" tábora (kde nás dokonce nespatřila ani naše vlastní hlídka) k Jakatě a spol. Jakata sice rovněž nechápala proč scházet do nebezpečného údolí, ale šli jsme. Cestou dolů jsme potkali Forisse, ten pokračoval s námi, ale v zápětí jsme potkali mnoho lidí z Cimburku a bůhvíodkud, kteří chtěli s námi uzavírati tajné mírové smlouvy… Při vyjednávání sem se jal hledat něco k pití, neboť po tom lezení po kopcích (a předešlé noci) jsem měl fakt žízeň, něco se vždycky našlo i když to nebylo vevenské mléko s tuleními bobky… Uzavíráni smluv se prodloužilo natolik že dorazila i většina vevenské a část cimburkské armády, obě proti sobě…další chyba - naše armáda měla dosti času si cimbuřany nenápadně obejít a zezadu pokropit oštěpy a šípy…hlupák váhá…místo toho jsme se jali opustit Jakatu a jít si dál hrát na kočku a myš (Eachy and Screachy, nebo jak se to píše), to se nám už tak nepovedlo…pak už si jen pamatuju další a další ošklivý výstup na vrchol kopce a stupňující se žízeň. Kolem 15:00 jsme se dozvěděli, že Jakatu zajali a její ochranku zabili, stejným způsobem "máme tady nějaké smlouvy" zabili i hlídku u kamuflážního základního tábora. Vše se nám zhroutilo před očima. Vydali jsme se osvobodit Jakatu. Avšak Cimbuřané nám sdělili že ji už taky zabili… Poslední zbytky Vevenů se pod zvukem Desovi píšťaly jaly hledat smlouvy jež zůstaly ležet u mrtvoly Forisse. Na tento úkol jsme se pečlivě soustředili, protože vše bylo už jinak naprosto ztraceno… Celou dobu Desovi hry se za námi táhli Cimbuřané, kteří čekali že Des přestane hrát a oni nás budou moci zabít… Des je ale vytrvalý hráč, chvála jeho plicím. Ke smlouvám jsme nedošli, jen jediný moment, kdy píšťala přestala na chvilku pět svou píseň, stačil na to, aby dva veveni strhli své obličeje a podřezali Dese a kněžku Vešanu jenž byla jedniná kdo nás mohl léčit ze zranění a agónie. Nadešla poslední bitva, poslední hrdinský čin… hrdinská smrt byla rychlá, zbytky vevenů se vrhl do lítého boje s dýkami, krátkými meči, luky a oštěpy proti obouručkám, štítům, palicím a dalším lukům. Dostal jsem zásah šípem, věděl jsem že čekat až dostanu další šíp do hrudi je hloupost a tak jsem se vrhl k nepřátelskému štítonoši (Cony), můj nádherný zásah do stehna mi oplatil ranou palicí… pak už jen má mrtvola sledovala nádherný souboj PJe proti dvěma cimburským. Pjův poslední útok byl nádherná kotoul s výpadem…stejně chcípl… Veveni byli na hlavu poraženi, cestou na Cimburk, po ledové cestě, která byla tentokrát obohacena i blátem, jsme všechno zbrkle rozebírali… Všichni jsme měli obrovskou žízeň (já teda ještě větší) a navíc jsme byli unavení běháním po kopcích (já osobně běžel na vrchol základního kopce 5x…), na Cimburku jsme se najedli a natahali dřevo na oheň…což byla obrovská dřina, nato, že jsme ještě nedostali napít…ale pak to přišlo…pití, blahodárná voda ze studánky, voda jenž změnila můj život…voda, voda!!!! Opilí čistou vodou jsme rozjeli večer, poté co Des přestal hrotit kytaru, jsme hrotili průběh bitvy, závěrečný verdikt jsme si dali sami:"Pos**li jsme to…", ale co aspoň jsme poučení pro příště; nikomu nevěřit, smlouvače zastřelit a pak se podívat co nesl, ne naopak… Ale přece jenom se národ vevenský zachránil- přežilo 5 Vevenů a Namárie, která dokonce měla i smlouvy… Večer jsme prostě sviňsky hrotili… Ráno proběhla ještě soutěž v Plivingu; plivneš žvýkačku, sebereš jí, opět plivneš, opět sebereš, opět plivneš…vítěz vyhrál kouzelné růžové korálky, poražení mohli jen plivat hlínu a kamínky…Soutěž byla ještě jedna, ale ta měla už moc složité pravidla… Tak jsme sjeli ledový cimburský kopec dolů, - někteří ho "sjeli" úplně doslova… Zpáteční cesta byla jako vždycky - zastávka v oblíbené hospůdce, pár písniček na kytaru, tlačenice v autobuse a loučení… Závěrem snad, jen že Larp není bitva, je na něm něco snad "obtížnějšího", ale o to víc je zábavný…