Jetrho Tull 20.5.2004 Hala Vodova (Brno)


Lístek na Jethro mě stál 599 kč, což mě trochu mrzelo, protože zas tak vášnivý posluchač Jethra nejsem a peněz nemám na zbyt. Útěchou mi ale bylo, že přece jenom kvalitní hudba je k nezaplacení a Jethro je jednou mých kořenových skupin. S Dejvem jsem měl sraz na prvním schodu vstupu do haly. Zatím co jsem seděl, proudily do haly davy lidí, ve kterých jsem bloudil očima, ale Dejvo nikde, tak aspoň těch pár pěkných dívčin stálo za shlédnutí. Asi 19:20 se objevil Dejvo a tak jsme se vecpali do kotle asi 3 m od pódia. Docela mě překvapilo, kolik na Jethro přišlo lidí, za chvíli byla hala naprosto plná. Na úvod byli požádáni diváci, aby v hale nekouřili, jelikož jeden ze členů kapely má zdravotní problémy. Ozval se potlesk, protože bylo nad slunce jasné, že ten člen je Ian Anderson, což bylo poznat hned na začátku, protože jeho zpěv nebyl vůbec dobrý. Ale to se nemůže vytýkat někomu, komu je přes padesát a kdo zpívá a hraje na flétnu, což jsou dvě protichůdné věci (co se týče hlasivek). Ale po pár písničkách už byl zpěv relativně kvalitní a konečně bylo poznat, že zpívá opravdu Ian Andreson. Hned ze začátku bylo jasné že se budou střídat staré věci s novými a tak kromě zkamenělin typu "Nothing Is Easy" zazněly i písně z vánočního alba. Co se týče instrumentální hry, tak se nedá vytknou naprosto nic. Co také chcete od takových muzikantů? Naprosto bezchybná hra, skvělá spolupráce i během improvizací a dodnes nechápu jak se mohli do sebe trefit časově, do tak rozmanitých rytmů; prostě páni muzikanti. Obzvláště se mi líbil (po hudební stránce) Martin Barre. Ianova flétna má prostě něco do sebe. Krásné bylo, když během jednoho vokálu přiběhl zvukař s mikrofonem a klávesákovi (Palmer) podal banán. A když kapela odešla z pódia začal celá hra řvát, což pro mne nebylo nic překpvapujícího, ale dost mě ohromilo, když se zamnou začalo dít něco, co jsem si mohl vysvětlit jen jako rychle se blížící hřmění, které třepalo celou halou, hřmění došlo nakonec až ke mně to mě polil mráz; celá hala dupala jako o život. Jethro se na pódiu objevili podruhé a klávesák spustil tak hluboký a hlasitý tón, že se se rcelá hala roztřepala, tak že málem spadla, resonovalo mi celé tělo (čekal sem že se mi změní srdeční rytmus), třáslo se i pódiové lešení, čehož se asi nakonec zalekl i Palmer a tak raději s tou rezonancí skočil a začal hrát. Nejnádhernější (imo) bylo Aqualung (to jsem musel vlézt Dejvivy na hlavu abych si to pořádně užil) a Locomotive se svým nádherným klavírovým úvodem. Na závěr ještě Ian hodil do obecenstva dva obrovské nafukovací balóny se znakem pištce a pak se Jethro Tull za obrovského randálu rozloučili. Jethro Tull je prostě osobitá, bezchybná a nenapodobitelná muzika. Na ty dvě hodiny tam nikdy nezapomenu.