>
Plavovlasé běželo se sluncem v zádech…
…běželo a slunce jí prosvítalo tak, že nebyl vidět rozdíl mezi jejími vlásky a slunečními paprsky. Do hopkavého kroku si mávala proutkem, které utrhlo u nedaleko stojící vrby. Bylo léto, měla ho ráda.
Miluše zastavila dál po proudu říčky, která vytékala z její vesnice. Vždycky se jí to tu líbilo, rozlehlý kamenitý břeh, rákosí a silueta zbořeného mlýna, která čněla za nedalekým říčním zákrutem, ve kterém často a tak ráda lovila raky. Když jí bylo šest, jeden jí poštípal, běžela pak za maminkou a plakala. Ale teď je velká, je jí skoro deset a je vyhlášeným postrachem raků! Ta myšlenka jí zajiskřila v zelených očích.
Rozběhla se, běžela se sluncem z zádech. Ona byla slunce, smála se, mávala proutkem a hřála…
Doběhla ke své "račí zátočině" a začala si pobrukovat svou oblíbenou říkanku o vodníkovi.

"Koukám jak se koupe
Jak voda jeho vlasy protíká
Vidím zelené ploutve.
Vidím vodníka!"


V tu ránu se raci rozplynuly a objevilo se tu lákání mlýna. Nikdy nechápala, proč býval mlýn tady, když pravý mlýn stojí přímo u vesnice, nedaleko hradu pana Hrabšice. Ta nevědomost ji k ruinám mlýna vždycky lákala.V Hradu nikdy nebyla, ale nejednou chtěla být princeznou. Měla by svého rytíře, jako je pan Hrabšic. Žila by v takovém hradu, nosila by hedvábné šaty, lehký závoj a třpytivou čelenku.
Roztočila se s svými vysněnými šaty, tančila a smála se. Žádná třpytivá čelenka by se netřpytila tak jako její vlasy…
Její oči se upnuly někam mezi zbytky starého mlýna. Rozběhla se aby přeskočila mlýnský kanál, ve kterém stále, ale zbytečně, tekl proud vody, který snad dřív roztáčel mlýnské kolo. Přeskočila. Sednula si na kraj ostrůvku, který stál mezi kanálem a říčkou. Dívala se do vody a zase si broukala "vodnickou písničku". Písničku ji naučil dědeček, ale maminka říkala, že vodníci ve skutečnosti neexistují, na vodníky prý věří jen neznabozi. Miluše chodila s maminkou jednou za čas do půl dne vzdáleného kostelíku, ale stejně si myslela, že i maminka na vodníky věří. Věří na ně stejně, jako na klekánice, víly, kostěje, a jiná strašidla o kterých jí tolikrát vyprávěl dědeček. Maminka o něm vždy mluvila jako o "starém pohanovi", ale stejně, jako Miluše, ráda poslouchala jeho vyprávění. Dědeček byl ve vesnici vážený, všichni mu naslouchali, když začal vyprávět.
Miluše se zahleděla hlouběji, temně zelená hladina splynula s barvou jejích očí. Její oči byly tou říčkou, lesklo se v nich slunce a vlnila se v nich radost…
Jednou Miluši dědeček vyprávěl o zemi na západě, kde handloval s Němci a kde prý také viděl moře. Měla ráda ten příběh. Ale maminka ne, protože v něm dědeček líčil hrůzostrašné Odinovi bojovníky. Maminka říkala, že Odin není, že je jen jeden jediný Bůh. Avšak dědeček ve svém příběhu popisoval lodě s dračími hlavami, které chrlily oheň a Odinovi vojáky, kteří byli třikrát vyšší jak kůň a třikrát tak silní. Někteří měli na přilbách orlí křídla, nebo velikánské rohy, nosili kulaté štíty a strašlivé sekery.
Zpívala si vodnickou písničku, její oči uhranula říčka. Nebo její oči uhranuly říčku?
Zničehonic se v říčce mihl stín. Lekla se, ale znovu se zadívala do vody, kde najednou poznala vlasy kolem proplouvajícího vodníka.

Jak voda jeho vlasy protíká

Přestala zpívat a sledovala vodníkovy zelené vlasy, které se vlnily s proudem. "Řasy !" vypískla a zasmála se. Měla ráda dědečkovi příběhy i maminka je má ráda i když to neříká. Miluše přemýšlela, jestli někdy bude také umět vyprávět příběhy.
Zvedla hlavu, zadívala se na západ: "A jéje, bouřka!"
Plavovlasé děvčátko běželo s černými mraky v zádech…
Běželo a zářilo tak, že temné mraky se za jejími vlásky ztrácely jako stín ve světle…