>

Monolog dialogu

Vstal, vlastně byl vzhůru už dlouho, ale kocovina mu nedovolovala otevřít oči. Přemohl ji, vyhrál; otevřel oči a skutečně vstal. Zpocené vlasy nepříjemně řezaly do tváře, vsoukal se do svých černých džín a padnul zpět do postele, loktem si zakrýval zrak a těžce oddychoval. Užíval si svou temnotu. Odhrnul si slepené vlasy…
"Oči, to jsou oči," pomyslel si při pohledu do zrcadla. Pastu vyplivnul i se zubním kartáčkem do zažloutlého umyvadla a z lednice vytáhl pivo. Na tváři se mu objevil pokřivený úsměv. Mozek se pomalu roztáčel i přes zarezlé závity a hlava skučela. Začal vzpomínat na včerejší večer, jak s kamarády "a kamarádkami," dodal spěšně, připíjel na…na co? Na všechno, na zdraví, na zdařenou maturitu, na to, aby se zase někdy setkali, na to, aby se zase napili, "na hovno…
Je to na hovno, je mi zle, chce se mi blejt a včerejší radost je tam, odkud přišlo to hovno, posraný hovno, posraná hlava."
Hlava třeští a rezavá soukolí myšlenek stále jedou dál. Mlčky si začal zapínat košili, která se během jeho spánku proměnila v domácí bazén napuštěný potem.
Vydal se do lesa, protože se už včera rozhodl dát hold své romantické duši. Zase ten ironický úšklebek.
"Ó jak romantické, cha cha." Vrávoral po silnici v sandálech, které byli potřísněné zaschlou krví. "Včera jsem si cestou domů skopnul palec…," raději přestal myslet na to, jak se včera dostal domů. Nechtěl se stydět "Nikdy nelituj svých činů."
Zkusil se přestat dívat na svět skrz zarudlé oči a opuchlá víčka, zkusil být aspoň trochu tak veselý jako "byl" včera. Nic. Soukolí skřípe dál a hlava duní…
Zjistil, že o sobě přemýšlí jako druhá nezávislá osoba, ale její postřehy se stále střídají s ich formou a jeho veškeří schizofrenní přátelé se s ním smějí a říkají si, že kdo chce být normální "…musí být tak trochu schizofrenik." Zasmál se s nimi tomuhle starému postřehu, ale už jen tím známým úšklebkem. "Třetí osoba, ich forma ," "ser na to, podívej se na sebe!" "Kolikrát jsem se na sebe takhle podíval." "S takovouhle budeš mít za chvíli škopka jako valach. Nebo spíš těhotná valašice, řádná kobyla s řádným bachorem." Zahnal myšlenku na těhotenství a slyšel svůj včerejší smích, svou (jeho?)poznámku, že "…orální sex je taky sex!" a vodopád smíchu a smíchů. "Oči, její oči. Spíš nehezká, nevýjimečná, ale ty oči. Byla výjimečná, byla nádherná, už jenom pro ty oči…" Soukolí myšlenek se zaseklo, malá částečka rzi mu málem rozštípla hlavu.
"Bože, to je bolest." "Kdybys nepil," "- ale já nepiju-," "tak by jí včera mohl doprovodit domů. Jako střízlivý princ omámenou princeznu. Kdo koho vedl?" "Vím, musím se omezovat, to není pohádka; opilá čarodějka vede ještě opilejšího prince ke kočáru,který ho zaveze zpět do jeho království." "Království?Dyť jseš sám." "Šťastný." "Ale sám." "Teď?" Teď zrovna spravuji své osamělé království, bloumám jeho krásnými, rozlehlými ulicemi," "opuštěnými ulicemi." "Ne, není sám, jen mu chybí někdo, koho by mohl mít rád," "aspoň by si mohl namlouvat že jej má rád," "a kdo by měl rád jeho. Někdo, komu by mohl dokazovat svou věrnost, komu by mohl sbírat kytky, někoho, s kým by si povídal o banalitách stejně zaníceně, jako o smyslech života. Někoho, komu by ukázal ulice svého království." "Někoho? Princeznu? Nebo postačí jen pohádka, jen představa?" Opět ironický úšklebek? Ne, smích, nešťastný, nucený smích se rozezněl lesem. Rozezněl, ale utnul. "Utínám sám sebe?Zhasínám v koutku svého království, shasínám." "Podespána: Světluška cha cha cha."
Nikdy nelitoval svých činů, litoval jen možnou budoucnost. Ze soukolí vypadlo slovo "introvert". "Introvert? Ne, spíš extrovert." "Co tak introvertní extrovert?" "Může být vůbec schizofrenní člověk introvertem sám pro sebe? Vždyť si i já, ne, vždyť JÁ si povídám a bavím se sebou, bavím se a směji se svými osobnostmi." "Jo tohle někdy napiš svýmu doktorovi: ´Bavím se se svými osobnostmi.´"
Úšklebek. "Sám sobě se šklebíš."
"Být ironický sám k sobě, je to normální?" "Nebýt posrané společnosti, nebylo b posraných nálad. Společnost je hnusná slizká zrůda plná vředů a zvratek, která překypuje přes rezavé mříže klece, ve které se sama uzavřela a v níž se sama krmí ostnatými dráty. Jeden její vřed řve na druhýho a nakonec řve celé tělo naší společnosti. Jen pár uhnilých kousků, jen pár uhnilých vředů z ní odpadne a ti nejšťastnější odpadnou mimo klec." "Kam?" "To je jedno. Jen ti mimo společenskou klec a mimo celou společnost jsou šťastní, jen oni mohou říkat slova jako je ´svoboda´ a ´názor´.
Jsem jako tenhle les; velký, svobodný, krásný hluboký"… "Opět ta ironie? Myslíš, že ten les taky tak bolí hlava?" "Měl bych jít domů. Promazat mozkové závity"…"pivem?" "Třeba a pak usnu. Pokusím se probudit v sobě nějakou veselejší osobnost. Třeba všechny své osobnosti pozvu na bál, kde budou všichni mít masky, kostýmy a škrabošky a já řeknu "Odhoďte masky!" A ta která bude vypadat nejlépe a nejšťastněji, ta bude chodit na bály i v reálném světě." "Masky, choval by ses sám k sobě tak, jak se chová společnost k jednotlivci. Nutí ho mít masku." "Nutí," "nutím." "Nutíš", "nutím se přemýšlet a hlava mě stále třeští."
Mozek své otáčky snížil na minimum, tři paraleny promazaly soukolí myšlenek tak, že už ani nebolela…