Neoklamaný, Zášť a Zloba


Hluboko v horách osamělá věž,
neobratnou skřetí prací stvořena,
skřeti v ní dávno nejsou, to mi věř,
však ale není zbořena.

Ze zasněžené vížky, jakoby prázdné,
vycházejí trpaslíci: Záštík, Zlobuch, Neoklam
a nebylo to v době dávné,
kdy vydali se pro rodinný drahokam.

Pro drahokam celou skřetí věž vybily,
pro drahokam nadevše to krásný,
obzvláště pro trpaslíky jedné rodiny,
tři bratři jsou to - a den je jasný.

Chtíc užít si horské nádhery,
na kamenný věžní lem si sedli.
Zlobuch usnul, že prý je znavený,
Neoklam a Záštík zatím jedli.

"Ukaž mi ten rodinný klenot , Zlobuch spinká",
řekl Záštík, když Neoklam opíral se o batoh.
Neoklam vstal: "Mluví z tebe závist slizká,
neukáži ti jej, vzít bys mi jej moh!"

Záštík zrudl, v očích mu jiskřilo,
vytasil meč, párkrát po Neoklamovi ťal:
"Taky že vezmu, tohle ti patřilo!"
Pak bratrovi z kapsy drahokam vzal.

Vtom probudí se Zlobuch a ztrácí řeč;
že Záštík těší se z drahokamu,
drží v druhé ruce zkrvavený meč,
skáče jak pominutý po Neoklamu.

V Zlobuchovi hrklo: "Hej, Záštíku!
Tos neměl dělat, byl to tvůj bratr,
děli se s tebou o chléb i o paštiku.
Podívej, jak nechutnej seš lotr!

Záštík se mu vysmál do očí,
ale to byla poslední věc, co kdy udělal,
Zlobuch se náhle s mečem otočil,
prudkou ranou bratrohlavu sťal.

Zlobuch plný zamyšleného vzlyku,
o činu tří trpaslíků jedné krve,
koukal chvíli, pak tasil svou dýku,
kterou pak (škoda to) podřízl sebe.

Hluboko v horách osamělá věž,
neobratnou skřetí prací stvořena,
spáchána tu byla krvavá bratrořež,
do špíny touhy a zloby (dík neoklamanému) je vnořena.