Skřetík do morku ryl…


Dva elfové, muž a žena
běželi lesem, na kraji hor.
Vzhledem - krása obnažená.
Čekal je u řeky vor.

Vor zanésti je měl na místo
kde oddali by se sobě a lásce,
štěstí šlo s nimi a přesto
najednou hleděli vstříc překážce

Překážka z hor se snesla
a vykřikovala černá a temná hesla.
Ne, nebylo pochyb, to křik skřetí.
Skřeti chtěli zničit elfů spětí.

Avšak když zajali obě děti země
zjistili, že láska drží je pevně,
ale skřeti neví co láska je,
mučili dívku, elfa nedbaje.

Elf křičel a hořce plakal,
pak skřetům přitakal.
Dal jim co chtěli, aby ji už nemučili
Veselí skřeti, bez citu, dívku zabili.

Potom mučili elfa ,
toho však už nebolelo,
když z kůže tahali jeho tělo,
ani když trhali mu údy.

Když došlo na kosti,
elf ještě se smíchem žil,
Skřeti neměli tolik radosti
A tak skřetík do morku ryl…

A co nakonec z elfa zbylo
skřety dočista překvapilo…
byla to prostá duše
o té skřetík jen snít může…