MARA???

Creation

Music

Actions

LARPy*

Ponor

Rots

Forum

Ponor



/ Co to je? / Ponors MP3 ;o) / Several Photos / Akce Ponor / Třetí Ponor /

Co to je?

Ponor je prostě ponor (taková skoro úplně vertikální jeskyně vymletá do vápence vodou). Nachází se blízko Ochozských jeskyní, takže po oklolí je mnoho míst kam vlést, ať už jsou to jeskyně, hospody, nebo prostě jen lesní příroda.
Samotná chata - to jest onen ("náš" - jestli si to můžu vůči speleologické společnosti dovolit ) Ponor s velkým P. Je to chata postavená jeskyňáři u oné díry se stejným jménem. Chata je splácaná ze dřeva i betonu a má i jedno patro. Vybavení je skromné, ale tuze nádherné. Kamna, na kterých jsme uvařili toliko čajů (bohužel nejčastěji z perlivé vody ) a jiných kentusů. Lavice kolem jediného stolu a zdi pomalované budhisticko-mystickými(možná i trochu "pomatenými") hesly a obrázky. Ale právě ony dělají z ponoru Ponor. V patře se nachází slamníková podestýlka a pár poliček s přilbami. Výška prvního a jediného patra je asi 120 cm. Kouzlo Ponoru vás obejme už když se k němu blížíte, tím nemyslím zápach karbidové lampy, ale opravdovou klidnou, pohodovou atmosféru.

Ponors mp3


Takže, byste věděli a hlavně slyšeli, že ponor je tvůrčím místem, tak zde máte pár krátkých empétrojek.

Zatím nabízím jen nového nadějného metalistu Vlastíka:

Akce ponor


V sobotu 27. října kolem 18:00 (?) stojím u hodin a čekám až z nějaké třicet jedničky vystoupí Vlasta. Krosnu si zatím opřu o nohy a kytaru hodím na záda. Ačkoliv je v pouzdře víc věcí, než jen kytara, je pořád o dost lehčí než krosna, do které sem před chvílí hodil flašku rumu, kofolu a dvoulitrovku vody na čaj. Přijíždí Vlastimil (rozený Vlastislav), můj spolužák, který mě vlastně seznámil s jeskyněmi, hlavně s Ponorem a s dalšími dvěma speleology (nakolik profesionální si nedovedu říci)…Michalem a Bangladéšem. "Odkud to jede?" Koukám na Vlastíka, který se oproti mě usmívá a dobrá nálada z něj přímo tryská. "Jdem ke GRandu," hukne. U Grandu jsme si sedli a začali rozebírat co budeme dělat, kdy se pude do jeskyní a kdy se odjede. Rozhodli sme se odjet spíš v neděli, potom co vylezeme z jeskyní. Na večer byla naplánovaná kalba na Ponoru , ne jako jeskyni, ale jako chatě, kde nás už od odpoledne očekávali Michal s Bangaléšem. Měla to být moje druhá návštěva Ponoru a tak sme s Vlastou debatovali tom minulém. Nejlepší na tom minulém byli ty hlášky. Jako:
  • "Co to máš?"
    -"Kuřecí maso, vole."
  • "To neznám, dej to sem!"
    Nebo debata o tom jak mohl český Honza spát na kamnech aniž by uhořel, nebo se spálil. Prostě minulý Ponor byla bezchybná kalba a bezchybná byla pak i návštěva jeskyní, když jsme vyšli ven nehorázně špinavý a jak jsme byli špinaví, tak jsme byli šťastní.
    Kecali i jsme i potom co jsme vystoupili z autobusu a ponořili se do husté mrazivé tmy v níž nás čekal asi dvoukilometrový pochod na Ponor. Pole bylo zamrzlé, tak jsme to šmikli přes něj, já zalepený kudlačkama a dost unavený spatřil světlo Ponoru…
    Bangaldéš s Michalem byli zrovna po siestě náležitě rozespalí. Místnůstku o jednom stolu dvou lavečkách a dvou židlích vyhřívala kamna a osvětlovala stará dobrá karbidová lampa. Všichni sme se začali prakticky probouzet z života do sna a za chvíli jsme při přísvitu svíček bejkali u "gytárek" a pařili jenga (čili věž z dřevěných kostek). Ten večer to byla jedna z nejlepších pařeb mého života. Ponor má zvláštní atmosféru, prakticky tam utíkám před světem a společností. Nedá se ani popsat jaké to je, když člověk vykoukne z okna do nádherné mrazivé lesní krajiny a přitom sedí na dřevěné lavici u přehřátých kamen a slastně se potí vedrem a štěstím, že nemusí nikam spěchat, že nemá oněch pár zbytečných povinností daných zákonitostmi, jimiž se řídí moderní společnost. Tady je každý sám sebou, tady má člověk čas snít a debatovat zbytečnostech nebo o věcech vážných.
    A to na zdích visí fotky, obrázky, zajímavé nápisy "Maheschwarananda wood Ashram", "Najdi jeskyni ve svém srdci a najedeš vše.", "Dokážeš porazit lákadlo smrti?", "Salve Vale". Možná se některé zdají zprvu směšné…
    Na tu kalbu měl každý svou flašku, každý, krom mě, měl vodku. Po chvíli začal lítat Michal po světnici s flaškou od vodky. "Já to vyžah´! Rozumíte?! Já to vypil!! Celý, já to vyžah´," klesl na lavici a opřel čelo o stůl. Očividně se mu po té euforii udělalo špatně. Za chvíli, když sem chcal, tak sem si všiml že vedle mě zvrací. Donutil sem ho vypít trochu vody, kterou sem měl na čaj, ale jak sem zjistil, byla stejně perlivá. S Vlastou a Bangladéšem sme pařili dál. Já nakonec vypil i svou flašku. /*/ Pak nás poslal tatínek Bangladéš spát. Což neměl dělat, protože potom co sem si lehnul mi přišlo nevolno a o pár klopýtnutí z žebříku později, sem seběh´ s patra dolů a napodobil Michala. To celé sem opakoval ještě jednou, než jsem usnul. Ráno mi bylo moc hej, ale to nebylo kocovinou. Kocovinu měl hlavně Vlastík, který ji nejprve zaháněl práškama, nakonec však začal pít zbytek své vodky z večera. Rozebírali jsme zážitky z večera. Bangladéš spal dole u kamen, tak nám vyprávěl co se v noci ještě dělo. Než Vlastík usnul zahučel dolů na Bangladéše aby přidal do kamen. Jakmile však začal Bangladéš přitápět vyběhl ze spacáku Vlastík. "Zloději! Slyšíte někdo tady je!! Kurva, vemte něco a dem na ně!" Michal ve spacáku snil o tom, jak se houpe na houpacím křesle a jak se houpal a houpal, tak spadnul z patra dolů, naštěstí se mu nic nestalo. Když nám to Bangaldéš popisoval, plakali jsme smíchy. Michal se bránil tím, že když spadnul, tak k němu přišel Bangladéš: "Míšo, Míšánku, co je ti? Míšo!", načež Bangladéš odvětil, že to není pravda že řval "ty šuline, co tady děláš?!!" O tomhle se snad hádají do dnes…:o)
    Do jeskyní jsme nakonec nešli, nikomu se nechtělo. Vyrobili jsme si i karbidovou bombu z petflašky, kterou jsme později aplikovali i jako signální znamení. A tak jsme vegetili u kamen a já s Vlastíkem sme se chystali k odchodu. Hráli jsme karty a jenga, obohacené vsázkami, že kdo prohraje půjde na protější kopec (cca 0,5 km) zahrát něco na gytárku. Vlastík prohrál co moh´. Vedoucí logistiky (tj. já a Bangladéš) jsme natolik sehraní, že ani jeden z nás neprohrál. Časem šel s Vlastíkem i Michal - to bylo duo. Čekal sem že je každou chvíli zastřelí nějací myslivci, protože zpívali jak divoká prasata. Pár Vlastíkových songů, jsme i nahráli. Bangladéš s Michalem Vlastu přemluvili, ať s nimi zůstane do pondělka, že je stejně až do středy volno. Vlasta svolil, tak se jali přemlouvat mě. Já byl neústupný. Bangladéš mi do ruky vrazil telefon ať zavolám Dufči, ať přijede. Ta ovšem nechtěla. Volal sem jí 2x. Řek sem že teda přijedu a že se ještě v neděli stavím. Nakonec když už měl přijet další kamarád Džanek, volal sem po 3-tí, že nepřijedu. Byl sem zmatený, plný výčitek a rozporů. Nevěděl sem co chci a co nechci, ale zároveň sem to věděl…Nakonec sem přece jenom zůstal. Což vyžadovalo vybalit si sbalené věci, vytáhnout gytárku a … znovu pařit.
    Situace se vyvrbila dost divně, protože u Ponoru není skoro signál a smsky dochází někdy i s několikahodinovým zpožděním… Od Džanka došla smska, že sedí ve vesnici v hospodě a že čekaj na holky. Volám mu "Na jaký holky, vole?" "Na Dufinu s Janou, ne?" "Dyť říkaly, že nepřijedou!" "Přijedou…" Potom, co mě přešel výbuch radosti, sem tu novinu řekl divákům mého divadla - ti okamžitě lapli kartáčky a začali si čistit zuby, bylo to dost směšný, ale když se džentlmeni chsou líbit... Další noc a další kalba a to dokonce i s mou milou… bylo to super. Nakonec se na Ponoru sešla parta: Já, Vlastimil, Bangladéš, Michal, Džanek, Dufinka, Jana, Pavel, Mara (ne já, ale Džankův bratranec). Noc byla velkolepá, Džanek vzal i vodní dýmku. Než ale došli, stačili slušně zabloudit, tak byla vyslána záchraná četa - Vlastík a Bangaldéš, já s Michalem jsme zatím vyrobili signální bombu z již zmíněné petflašky a trochy karbidu. Osobností večera byl Pavel, který blbnul jak jen mohl… Zážitek večera zmiňovat nebudu, každý máme svůj…;o) Další den sme odjeli, zůstal jen Vlastimil, Bangladéš, Michal, se kterými jsme měli dohodnutou pařbu Counter Striku, kterou jsme plánovali celé odpoledne. A abych nezapomněl, celé ty dny a noci nám krom gytárek vyhrávali reproduktory bez napájení. Offspringy, nebo Safriduo - na ty už nikdy nezapomenu. Stejně jako na hlášky,
    Michal: "Panjabi!"
    Bangladéš: "MC!"
    Michal: "Hovno Jogi, vole
    Nebo rádiové jako: A teď přijde oblíbený, Šóóón, Póó…" a po očekávaném Seanu Paulovi přišel "…óóng Singapůr!" A taky kec: "Jistě jste poznali že tato zpěvačka byla černá jako bota."
    Takovejma věcma se bavíme dodnes, stejně jako "áčkem", "čistým téhácé", nebo "zbytkovým alkoholem".
    Ale kdo nezná, nepochopí.

    Nebyli jste na ponoru, nevíte!!!


    Třetí Ponor
    aneb zamávejte Džankovi...

    "Příběh je věnován Džankovi, kterého upřímně lituji, ačkoliv to ze sarkasmu tohoto příběhu nemusí tak úplně vyplynout… Tak se Džany brzy uzdrav…"

    Tak je neděle večer, tři dny před Vánocema a já se před osmi hodinami vrátil ze třetí akce na Ponoru. Hned ze začátku přiznávám, že jsme v jeskyních nebyli a ani jsme to neplánovali…snad příště. Z této akce jsem tak trochu, řekl bych "roztrpklý"… Začalo to klasicky, Michal s Bangladéšem už dávno čekali na Ponoru, zatímco já brouzdal po Brně a uvažoval, jestli se na autobus dostaví aspoň Vlastík, nebo Džanek. Uvědomil jsem si, že neznám jméno vesnice ve které bych chtěl vystupovat, takže sem uvažoval jak budu vysvětlovat řidiči, že nevím kam jedu. Byl sem docela nalehko, aspoň vzhledem k tomu že je zima. V Brně sice mráz nebyl, ale očekával jsem že na Ponoru bude chladněji. Jedno oblečení (hnědé rifle, bílé podkolenky, černé tričko, modrá mikina, šedý svetr, černý kabát, černé rukavice a černá šála a letní tenisky, aby se mi po Ponoru chodilo dostatečně pohodlně) , gytárka, spacák a chlebník, čili žebradlo(s jídlem a zubním kartáčkem) a flaška s neperlivou vodou ;-). Bylo mi nádherně, takhle bych se chtěl toulat vesmírem… U stojednatřicítky, teda nyní už třicetjedničky, neboli "pod hodinama" koukal Vlastík, nepřehlédl mě "Nazdárek kašpárek Vlasto, ani nevíš, jak rád tě vidím." Džanek měl prý přijet později, tak jsme mu ještě poslali smsku, ať vezme jenga (věž). Vše se rozjelo na plné obrátky, vesnice se jmenuje Březina (nebo něco podobnýho ve smyslu břízy). Super, snad už to nezapomenu. Cestou se začala krajina drasticky měnit a už před Ochozem byl všude "snížek" (sníh to teda nebyl) a namrzlé stromky, jak z Ladových obrázků. Kecali jsme o tom, jakej bude program; Já jsem chtěl v rámci financí a zdraví abstinovat. Vlastík si s sebou vzal tři piva s tím, že bychom mohli pak jít do ochozské hospody, kde již předešlou noc kalili ti dva jantaři (Michal a Bangladéš). Cesta na Ponor byla naštěstí zamrzlá, takže mé tenisky neprovlhly a já moh´ jako elfík kráčet po sněhovém potahu. Na ponoru čekal krom jatarů ještě Honza , neboli Marťas, jenž zde byl autem a z Vlastíkova popisu jsem pochopil že "Mu to vlastně patří, vole…". Marťas byl značně v pohodě, ačkoliv je asi o 10 let starší jak my. Byl sem rád, že je tam s náma tentokrát někdo méně zvrhlý a více rozumný. Ale Marťas se očividně neštítil ani hospody, tak ani sáhodlouhými projevy jeho zažívacího ústrojí. Ku mému překvapení jsme začali ihned pařit na gytárky a zpívat. Čekal jsem že to bude nácvik na "večer", ale nakonec naše "Sbohem galánečko", "Kutil", "Knockig on the heavens door" a Vlastou "velice" podporovaný "Kozel", a taky "Zatanči", "Sovy v mazutu", a další písně, na který si nevzpomenu - bylo vše co jsme tentokrát zahráli. Sestava byla: Já a Bangladéš - kytara příležitostný zpěv, Michal - příležitostný zpěv a příležitostná kytara a konečně Vlastík - hlavní zpěvák a příležitostná kytara. Během našeho koncertovaní (cca v 17:00) dorazil Džanek s novým překvapením: Bořkem, (který měl teprve přijít do Ochozské hospody). Bořek, předjmenovitě Martin, s námi chodí (mnou, Vlastou a Džankem) na gympl do Šlapanic, ale o rok níže, což mu bohužel nezabránilo v tom aby byl starší než já…:-D Bořek měl za půl hodiny dorazit a čekat v ochozské hospodě a Džanek byl na něj (nebo na tu hospodu???), tak natešenej, že se okamžitě za ním vidal s tím, že my tam dorazíme o něco později, protože jsme chytli ponorovskou pohodu a nikomu se ještě do hospody nechtělo. Zde bych chtěl upozornit na onen malý zlom v mém vědomí a svědomí a to, že jsem se rovněž začal chystat a těšit do hospody. Marťas šel s Džankem, protože jej začala vábit chuť na pivo a ochozská děvčata. K tomu Michal řekl, že "včera tam s ním seděli dvě baby a nejhezčí z nich byl jejich bratr!" Do "hospy", jsme se vydali až v sedm. Mezitím, jsme se napapali a zbylý čas se bavili vzájemným urážením a hádáním se. Pravda, že některé naše argumenty byli nevyvratitelné, třeba Michalovo oblíbené "Di do prdele!", nebo "Na to ti seru!". Bavili jsme se o všem možném i o tom jestli má Lucka chlupatý záda, načež sem řekl že má v místech ledvin (tedy na spodu zad) takový chlupy, jako mám já na ruce. Tím sem chtěl říct, že zde má skoro holou kůži, pokrytou jen malými, tenkými, světlými chloupky. Jantaři to ale pochopili jinak a dali se do hrozitánskýho řevu…a opět se všichni začali hádat…v hádání jsme fakt dobří…J Ve velitelský čas 19:07 jsme stáli kousek od boudy a chystali se na asi dvoukilometrový pochod do Ochozu. Ačkoliv v lese, byla cesta stejně dost zledovatělá a navíc z kopce do kopce. "No to bude cesta zpátky jak kráva, "ale to jsme netušili, jak pravdivá budou naše slova. A vězte, že kráva je opravdu těžká, namáhavá a plná útrap a nečekaných zvratů. V hospodě bylo fajn. Džanek, Bořek a Marťas byli už značně rozjetí, takže už znali od Marťase přezdívky jantarů "ze skautu". Ihned jsme začali dohánět v počtu vypitých starobrn za čtrnáct padesát. Byl zde i stolní fotbal a šipky, prostě paráda…jo taky holky. Obvzláště té, co seděla naproti mně, jsem se řádně leknul. Jejich bratr byl fakt pěknej… Kalilo se a Vlastík s Michalem se mi pochlubili že ze stolu zmizel cech (hospodský lístek) s šesti pivama, takže ty svoje první dvě nemám platit. "No, to je supér!" Avšak malým nedopatřením na to nějak číšnice přišla, začež nás zdrbla, a museli jsme každý pivo ihned platit. Abych jí ukázal, že sní naprosto souhlasím, tak sem všechny kolem počastoval poučkou "To v osmašedesátým, to byli jiný cechy, to tehdá cechy jen tak nezmizeli ze stolu. A ta mládež, to byla v osmašedesátým jiná mládež, dneska sou to jen samí grázli a…" "A jestli nezavřeš tu klapačku a budeš takhle dál drzej, tak tě vyhodím," zakončila číšnice, ke které se ještě přidalo pár štamgastů. Takže jsem si raději odpustil povídání o tom, že "…v osmašedestým se klapačky zavíraly jinak, to byla panečku drzost…" Pili jsme, veselili se, protože Bořek měl ještě flašku rumu a vína, hráli jsme stolní fotbal, ve kterém vedoucí logistiky (já a Bangladéš) opět zářili. Avšak jen do tý doby, dokud jsem k fotbalu nevyzval neznámého, usměvavého Němce, který slíbil, že si proti nám zahraje, jen co dohraje šipky. Takovej klepec sem ještě nežral. Nejprve jsme hráli dva na dva, ale jeho spoluhráč mu to asi kazil, tak že si prý proti nám zahraje sám. Hrůza, byla to největší porážka v mým životě. Já sem dal z obrany dva góly, toť bylo vše, protože Bangaldéš se v útoku ani nedostal ke slovu. Chtělo se mi brečet. "Du spiels sehr, sehr, sehr gut…mein Got, já tě Bangladéši zabiju, takovej klepec, taková ostuda." Načež sem se podíval na Němce který na mě mrkl a řekl něco z čehož sem pochytil jen "Ich bin" a pak ještě "der Bayern Fussballmeister ". Jeden z jeho českých společníku na mě plácl po rameni a na můj bledý, tázavý obličej pokýval, jako že sem rozuměl správně: "Jo, von je v tomhle mistr Bavorska…" No, myslím, že jeho tvář mě bude strašit v mích nočních můrách do konce života. No útěchou mi může být, že jsem ve fotbálku "vyhrál" pusu s Bangladéšem a šukec s Džankem, se kterým jsem to usmlouval na to, že mu večer provedu felaci… Prostě jsme se královsky bavili. Bořek s Marťasem už chtěli jít, tak nám Bořek nechal aspoň flašku rumu. Flašku mi ihned hospodský zabavil, že si ji máme vyzvednou až budeme odcházet. Nezlobil jsem se na něj, protože sem chápal, že sem to se svým vtipkováním už trošku přepísk. Flašku ale viděla skínská esquadra u vedlejšího stolu. No nic, nějací výmazy mě nemuseli zajímat, tak sem šel kalit dál. Bořkovi budiž k chvále, že ví kdy přestat. Tentokrát jsem přesedlal na Maestro za šestnáct. A ta ženština u stolu, které jsem se předtím lekl, na mě začala něco mluvit (nebo já na ni???) a tak ze z toho vyklubala opravdu nádherná debata na téma "Náboženství, víra a satanismus", ale brzy jsem zjistil že z naší kouzelné debaty ostatní nemají nic, tak jsem skrz téma "Muzika" (hlavně Black Sabbath) ukončil rozhovor, za který děkuji. Protože se jednalo o debatu "na úrovni" (%-)). Oba jsme skvěle argumentovali, aniž by jsme toho druhého, pro jeho názory označovali "Za úplnýho idiota, kterej tomu nerozumí", je jedno v čem jsme se shodli a v čem ne, ale ona byla člověk, který má a umí vyjádřit svůj názor, dokáže jej odůvodnit a vše důkladně popsat. No, aspoň mě trochu inspirovala muzikou 12/13. století…;-) Jako zbylí nepadlí, jsme usoudili, že bychom už mohli jít a tak se venku před hospodou sešli aktéři "budoucího dobrodružství", pro které jsem tento příběh začal "roztrpkle". Já, Džanek, Bangladéš, Michal, Vlasta, rum a jenga. Ani sem si ještě nestačil zavázat boty a už byl Džanek s flaškou rumu před skinama a začal se na ně usmívat, načež jim přátelsky zamával, "težce je vyfakoval, vole"(Michalova slova) a vše se změnilo ve zbrklý útěk. Skínský běžec za námi cosi řval, ale adrenalin nám ucpal uši a tak jsme běželi hlava nehlava. No, na památku jsem v hospodě nechal šálu. Když jsme doběhli do lesa, začali jsme tento "trapný a opovrženíhodný" projev naší nadřazeností nad čistou rasou oslavovat. Oslavovali jsme ho rumem. Rum se v mém žaludku nějak pohádal s Meastrem a tak sem čekal že každou chvíli uraženě vylítne ven. Naštestí sem ty dva udobřil a mohli sme v klídku pokračovat v naší dobrodružné cestě, kterou jsme si zpestřili hrou na "ano, ne", přičemž jsme hádali večerníčkovu postavu. Taky jsme se pobavili sbíráním rozsypaných jeng. Ta se nám rozsypala nakonec aspoň třikrát. Po poprvé nám Džanek ještě pomáhal sbírat, ale při dalším sbírání, když sem si svítil pod kolena na kterých jsem klečel, jsem krom poslední kostky jeng spatřil i ležícího Džanka. "Ty píčo, je mrtvej!"
    "Vtipálci zasraní!"
    "Auuu!!!"
    "Ale hovno, Džany co ti je?"
    "Ruka, auuu!"
    "Tak, vole, vstávej a dem." "Nemůůůžuůůůůůů!!!" V tý chvíli jsem se jal velení: "Vemte ho a dem," což nebylo jednoduchý, jelikož nikdo nebyl s to Džanka zvednou a nést až na Ponor, který byl ještě kilák od nás. Všichni jsme pořád s Džankem padali, takže sem měl nakonec v teniskách sníh, což mě dost nasralo a ke všemu se přidalo další rozsypání jeng (věže z dřevěných kostek). Začali jsme s Bangladéšem zase sbírat kostky do krabice, nějakou náhodou či co, se nám podařilo všechny kostky najít. Bylo něco kolem půlnoci a Džanek opět ležel ve sněholedu. Mlčel, všichni jsme mlčeli a koukali jak leží polonahý, s mikinou přetaženou přes hlavu. "Ty krávo, hoďte něco pod něj, nebo se nachladí vnitřnosti". S Bangladéšem jsme se doholdi, že vezme jenga (který pak cestou zase rozsypal) a zaběhne na Ponor pro Marťase, jenž se mi zdál adekvátně silný nato, aby Džanka vzal. Zatím se Michal jal Džanka fackovat (spíš hladit) "Vole, vstávej, nesmíš usnou, rozumíš?" Pak se s Vlastíkem pokusili už naprosto nehybnýho a bezvládnýho Džanka zvednout. Já je dirigoval a svítil na cestu, což bylo zbytečný, protože ti dva, v té chvíli nejsilnější lidé v okolí jednoho kilometru, nebyli schopní s ním udělat ani krok a už zase leželi v keřosněhu. Stál jsem s promočenejma teniskama, naprosto zoufalej, protože mi už bylo jasný, že na Ponor jen tak nedojdeme a že afterparty s gytárkama a vínem se konat nebude . A navíc ta zodpovědnost za (promiň Džany) nezodpovědného Lazara. Zvedla se ve mně hrozná zloba. Zatím sme se pokoušeli hodit Džanka na ruční nosítka, což ale bylo asi tak jednoduchý, jako kopat do Měsíce, "Vlasto uhni, já ho zkusim s Michalem vzít každej za jednu ruku".Každej jsme ho za jenu čapli a na "Tři!", zvedli. Ulevilo se mi, Džanek byl zase mezi náma a mi mohli dokonce i kráčet! A Tak jsme pomalu kráčeli a dokonce jsme se už zvládali pod Džankovýma 60-ti kilama (maximálně 70-ti) střídat s Vlastíkem. Práce nám šla od ruky. Kousek od Ponoru sebou zase řízli, ale to tu už byl Marťase, který začal na Džanka nehorázně řvát a vrazil mu řádnou facku, která se neminula účinkem, takže jsme za chvíli všichni leželi ve spacácích a cynicky vtipkovali o Džankově levé ruce. Shodli jsme se že bude asi vykloubená, tak jsme Džanka utěšili, že to na "onanii nebude mít vliv." Ano jsme "vtipálci zasraní", ráno mě s kocovinou proudilo Džanokovo vzdychání, lépe řečeno "skučení"… "Džany ty tam pícháš, nebo co?". Výbuch smíchu a další vtipkování, kterému se i samotný Džanek dovedl pousmát, což nás jen utvrdilo v tom, že to nebude tak vážný. "A vykloubenina přece bolí víc, než zlomenina, to vím, ne, sem to zažil!" Džanek sám tvrdil že to bolí jak "čert", z čehož jsem usoudil že čert musí bolet strašlivě moc. Domů mě s Džankem a Bořou hodil Marťas autem, před cestou se Džanek jako správný pasažér vyblinkal, což sem mu tak lehce záviděl, protože mě bolela hlava a věděl sem že by mi to prostpělo. Ale náladu jsem měl výbornou, nějak sem byl osvícen, či co. Prostě "hepy jak sviňa". Rozloučili jsme se s Jantarama. Já tam nechal klíče, Bořek ušetřil víno a za Džanka jsme už sehnali náhradu na domluvenou pařbu Counter Striku (náhradní Bořek jako CT ;-) ). No jo, závěry z tohohle příběhu dělejte sami, ale opatrně. Já se třeba na všechno dívám optimisticky, minimálně jsme všichni poučili, ale o čem, to nechám na vás…
    Hlavní heroe Džanek byl týž den ubytován v nemocnici se zlomeným ramenem...

    Several Photos


    Balngladéš
    bangladesh.JPG
    bangladéš a michal.JPG
    bm.JPG
    baglandéš a vlasta
    bv.JPG
    Ponor a vstupující Michal
    cottage.JPG
    Já, veronika a Jana
    javj.JPG
    jenga
    jenga.JPG
    karty
    karty.JPG
    michal a já
    michalaja.JPG
    michal vlasta a hl.bangaléš
    mvb.JPG
    vlasta umí
    mysterious.JPG
    vlasta a pavel
    patamat.JPG
    Pavel...
    pavel.JPG
    pbjv.JPG
    pbjv.JPG
    rocker.JPG
    rocker.JPG
    fotka fotky samolebky
    samolebka.JPG
    fotka fotky samolebky
    samolebka2.JPG
    přijedou holky!
    teethcleaning.JPG
    Vlastik
    vlastik.JPG
    vodárna
    vodarna.JPG
    vyrobabomby
    vyrobabomby.jpg